Paní Ivana se s manželem rozvedla po patnáctiletém manželství. Přesto se stále nemohou dohodnout na vypořádání společného jmění manželů, a i po rozvodu žijí vedle sebe v rodinném domě, který rodina za trvání manželství postavila. „Manžel nechce odejít, že prý se o dům zasloužil sám a já se jen starala o děti. Já také nechci odejít, neboť pečuji o naše děti a chci, aby vyrůstaly v rodinném domě, který byl k tomuto účelu pořízen,“ říká paní Ivana. „Kdybych odešla, tak o dům definitivně přijdu.“ Jak může paní Ivana při vypořádání rodinného domu a společného jmění manželů postupovat?
Společné jmění manželů je možné vypořádat třemi způsoby – dohodou mezi manžely, rozhodnutím soudu nebo nástupem zákonné domněnky vypořádání po třech letech od právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Dosáhnout dohody o vypořádání SJM je velmi často náročné, neboť představy manželů o rozdělení majetku často naráží na nereálné představy toho druhého o tom, kdo se o majetek víc zasloužil, na faktickou nemožnost rozdělení věcí či na nedostatek finančních prostředků na vyplacení druhého manžela.
Pokud se dohody dosáhnout nepodaří, lze kdykoliv po dobu tří let od právní moci rozvodu podat návrh na vypořádání společného jmění k soudu. V něm je třeba konkrétně uvést, jaký majetek ve společném jmění má být vypořádán a jakým způsobem – tedy komu z manželů připadne do vlastnictví, případně jak jinak s ním bude naloženo (převod na děti, prodej a rozdělení výtěžku ad.).
Jakým způsobem může soud rozhodnout? V řízení o vypořádání společného jmění je soud vázán navrženým rozsahem společného jmění manželů, nicméně není vázán způsobem vypořádání. Pokud tedy jeden z manželů navrhoval přikázání domu do výlučného vlastnictví druhého manžela za náhradu a druhý manžel navrhuje rozdělit dům do spoluvlastnictví, neboť nemá na zaplacení vypořádacího podílu, může soud rozhodnout o prodeji domu a rozdělení výtěžku, pokud to soud bude v kontextu konkrétní situace považovat za spravedlivé a účelné.
V případě rodinného domu paní Ivany a jejího manžela se nabízí několik variant postupu. První je rozdělení domu do spoluvlastnictví. Paní Ivana a její manžel by se tak právní mocí rozsudku o vypořádání stali ideálními (50%) spoluvlastníky domu a měli by vůči sobě práva a povinnosti spoluvlastníků. Tento způsob vypořádání by ale neřešil faktickou bytovou situaci – tedy ukončení soužití pod jednou střechou. Proto by tedy lepší možností v tomto případě byl převod domu do vlastnictví jednoho z manželů a vyplacení druhého z manželů. Výlučným vlastníkem domu by se tak stala paní Ivana nebo její manžel s tím, že by druhému byla vyplacena ½ aktuální tržní ceny nemovitosti. Tento způsob vypořádání je mezi manžely častou volbou, ale v praxi naráží na problém, že ne vždy má druhý z manželů k dispozici finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu. Pokud by ani jeden z manželů na vyplacení neměl finanční prostředky a spoluvlastnictví by bylo z důvodu napjatých vztahů vyloučeno, může dojít k prodeji domu třetí osobě a rozdělení prostředků z prodeje rovným dílem mezi manžele. Toto řešení bývá nejčastější, ačkoli z hlediska citových vazeb na rodinnou nemovitost současně také nejsmutnější variantou.
Co více říci k tématu SJM a rozvod? Závěrem lze shrnout, že čím více majetku se ve společném jmění nachází a čím méně spolu manželé jsou ochotni na procesu vypořádání spolupracovat, tím déle bude řízení o vypořádání společného jmění soudem trvat. Soudní spory tohoto typu obvykle trvají dlouhá léta, proto zde platí více než jinde, že je skutečně účelné investovat čas a především trpělivost do jednání o dohodě.